Moc bezmocných

8. října 2013 v 8:52 | Václav Havel |  Klasická literatura

Východní Evropou obchází strašidlo, kterému na Západě říkají "disidentství".
Toto strašidlo nespadlo z nebe. Je přirozeným projevem a nevyhnutelným důsledkem současné historické fáze systému, jímž obchází. Zrodila ho totiž situace, kdy tento systém už dávno není a z ti­sícerých důvodů už nemůže být založen na čisté a brutální mocenské svévoli, vylučující jakýkoliv nekonformní projev, kdy je ale na druhé straně už do té míry politicky statický, že téměř znemožňuje, aby se takový projev natrvalo uplatňoval v prostředí jeho oficiálních struktur.
Kdo vlastně tito takzvaní "disidenti" jsou? Z čeho jejich postoj vyrůstá a jaký má smysl? V čem je smysl oněch "nezávislých iniciativ", v nichž se "disi­denti" spojují, a jaké mají tyto iniciativy reálné šan­ce? Je na místě užívat v souvislosti s jejich působením pojmu "opozice"? Pokud ano, čím taková "opo­zice" - v rámci tohoto systému - vlastně je, jak působí, jakou roli ve společnosti sehrává, v co doufá a v co může doufat? Je vůbec v silách a možnostech "disidentů" - jako lidí, kteří jsou vně všech mocen­ských struktur a v postavení jakýchsi "podobčanů" - nějak na společnost a společenský systém působit? Mohou vůbec něco změnit?
Myslím, že úvaha o těchto otázkách - jako úvaha o možnostech "bezmocných" - nemůže dost dobře začít jinak než úvahou o povaze moci v poměrech, kde tito "bezmocní" působí.
Náš systém bývá nejčastěji charakterizován jako dik­tatura, totiž diktatura politické byrokracie nad nive­lizovanou společností.
Obávám se, že už samo toto označení - byť jinak jakkoli pochopitelné - skutečnou povahu moci v tomto systému spíš zatemňuje než osvětluje.
Co se nám totiž pod tímto pojmem vybavuje?
Řekl bych, že je v našem povědomí tradičně spo­jen s představou určité poměrně malé skupiny osob, která se v nějaké zemi násilím zmocní vlády nad většinou společnosti; která opírá svou moc odkrytě o přímé mocenské nástroje, jimiž disponuje; a kte­rou lze poměrně snadno sociálně oddělit od ovláda­né většiny. K této "tradiční" či "klasické" představě diktatury jaksi bytostně patří předpoklad její dočasnosti, historické efemérnosti a nezakotvenosti; její existence se nám zdá být těsně svázána s životem osob, které ji nastolily; bývá to záležitost spíš lokál­ního rozsahu a významu, a ať už se taková diktatura legitimuje tou či onou ideologií, svou moc přeci jen odvozuje především od počtu a výzbroje svých vojáků a policistů. Jako své hlavní nebezpečí přitom chápe možnost, že se objeví někdo, kdo bude po této stránce vybaven lépe a kdo vládnoucí skupinu svrhne.
Myslím, že už docela vnějškový pohled musí na­povídat, že systém, v němž žijeme, má s takovouto "klasickou" diktaturou pramálo společného. Celý text.

(Hrádeček, říjen 1978 - památce Jana Patočky)
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama