Epiphany

18. dubna 2014 v 14:19 | Jiří Klabal |  Poezie
Světu kdysi chtěl jsem ukazovat cestu,
opilý koukat na hvězdy,
teď jako misantrop vyhýbám se městu,
sleduji supa kroužícího nad hvozdy.

Krouží nad stádem slepých ovcí,
oči jim vypálila rudá záře,
bez cíle bloudí lesy za nocí,
ubohý pohled na pokřivené tváře.

Bude s kým ještě sedět u kamen,
až doneseme náš kříž?
Je náš vztah navždy poraněn,
a mezi námi neprodyšná mříž?

Je ještě píseň, co přirazí mě k zemi,
a nůž, co prořeže moji kůži?
Pravda nezvítězila a už tu není,
známe ještě důvod, proč přivonět k růži?

Samota léčí a peklo jsou ti druzí,
dějiny už neběží kolem nás.
Koho to však ještě mrzí?
Údolím blahobytu rozléhá se nářek mas.

Já v okamžiku hledám všeho bytí smysl,
ale jak vytrhnout ho z běhu času?
Jen utrpení umí osvobodit mysl,
tak neprosme víc Boha… o spásu.
 

3 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Simona Simona | E-mail | 22. července 2017 v 16:15 | Reagovat

Poetické dílo... máš ještě někde nějaké další, novější?
Jen musím říct, že závěrečný verš mě fakt překvapil. Neprosme o spásu?

2 jiriklabal@seznam.cz jiriklabal@seznam.cz | 23. července 2017 v 23:02 | Reagovat

[1]: Poezii moc nepíšu, víceméně ojediněle. Možná později... Tohle je zatím mé maximum. Nechce se mi upravovat obsah textu ve prospěch formy - proto mám s poezií trochu problém.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama